20. 11. 2011

Jan Neruda: Písně kosmické

Narodil se 9. 7. 1834 v Praze, zemřel 22. 8. 1891 tamtéž.
Básnickou sbírku Písně kosmické napsal v roce 1878.

_________________________________________________________________________________________________
 1 - Letní ty noci zářivá 




_________________________________________________________________________________________________
 2 - Když k vám vesel hledím, zlatá vy Kuřátka 




_________________________________________________________________________________________________
 3 - Ach, jaké to blaho: poležet 




_________________________________________________________________________________________________
 4 - Což třepotá se to tu hvězdiček 

 
Což třepotá se to tu hvězdiček,
jak včeliček ve vzlétlém roji! -
Proč asi ta jedna jediná
tam samotná povzdál stojí?

Tak dumavě chvílemi v dáli zří
a bleďoučké její jsou tváře,
je patrně hvězda mlaďoučká
dle dětinné v očku záře.

Jen někdy svůj doufavý vyšle hled
a stoudně zas do nebe mrká -
ba myslím, že také hvězdička
jak hrdlička láskou vrká!



_________________________________________________________________________________________________
 5 - Snad jiní jinak uvidí 

 


Snad jiní jinak uvidí -
já myslím nebe širé si jak naší zemi
 a při hvězdách si myslím na lidi.

Vidím tam různotu skupení,
velkosti, tvarů a záře -
 to musí různé osoby
 být, kde jsou různé tváře!

Planetoidek tam havěť zřím
- uličnických to zmetků -,
 jež hvězdám nám již stárnoucím
 bab nadává a dědků;

hvězdičky na šňůře pupečné -
embrya - mléčné símě -
 též nebe je zas v naději
 a nosí sladké břímě;
 


 



panenky růžově planoucí,
mládence hledů zbrklých,
roj mužů světla klidného,
roj babic žlutě scvrklých.

Běhají spolu, a přece je
každý svých práv si bdělý,
jak lidi nás zde chladná zášť
je chladný éter dělí.

Životem různým se nebe skví
- dosti však tam též rovů
a svaté ticho v koutečkách,
jak sluší na hřbitovu.

Co světů Svět as pohrobí,
jež - jako naši velcí mrtví - zraku zmizí,
a přec svou váhou dále působí!


_________________________________________________________________________________________________
 6 - Věřte, že také hvězdičky 





Věřte, že také hvězdičky
mnoho, ba mnoho bolí,
každá si s námi naříká
slzavé na oudolí.

Mají svou drsnou lopotu,
točí se, běží, svítí,
sto tisíc mil vám přeběhnou
pro kousek živobytí.

Do únavy se lopotí,
trýzní svá zlatá těla,
kosmický prach si stírají
ze vznešeného čela.





_________________________________________________________________________________________________
 7 - Po nebi hvězdic je rozseto 


Po nebi hvězdic je rozseto
lesem jak zvonců vřesných,
dech času je měrně provádí
v jasavých kruzích plesných.
Vidíme plesu jenom cíp -
zkoumej a čítej sebelíp,
mistře v početním cviku,
nespočteš tanečníků!

Vesele se Zemí Měsíc jde,
Země zas v mocném kruhu
se okolo Slunce otáčí
v zářivém planet pruhu.
A i to velké Slunce zas
kolem většího vede nás -
a toto slunce jeho
kde jde? - a kolem čeho?

Mysli se nejvýš - a nad tebou
hvězd jako vřesných zvonců -,
a kdybys byl jako Slunce stár, 
nedomyslíš se konců!
Klečím a hledím v nebe líc, 
myšlénka letí světům vstříc -
vysoko - převysoko -
a slza vhrkla v oko.




_________________________________________________________________________________________________
 8 - Poeto Světe, co jsi eón prožil 


Poeto Světe, co jsi eón prožil,
než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil,
než každé slunce s planet květem různým
jsi v sloku sloučil uměním svým luzným,
než z chaosního myšlének svých víru
jsi slunce k sluncím uved v zpěvů míru -
než mladé Zemi řekls: "Oživuj!",
poprvé nechal mladé srdce tlouci,
odevřel oko lidské: "Obdivuj!"
    
Poeto Světe! Hymnus tvůj je věčný!
Tvá každá sloka má svůj život pučný,
a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučný
v tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.
Poeto Světe! Kam se hymnu křídla
přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,
kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!
Když mořem vanou, moře z dna se bouří,
když zemí vanou, země k nebi kouří,
když nebem vanou, světům dech se tají!
    
Poeto Světe, co tvůj hymnus kryje,
co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!
Ba není krásy, by v něm nekvítala,
a není zoře, by v něm nesvítala,
a není jasu, by se jím nešířil,
a není květu, by se v něm nepýřil,
ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,
ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, -
a není slz, by jím se neronily,
ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,
a není boje, by v něm neburácel,
ne mučedníka, by v něm nekrvácel, -
a není touhy, by jím nevanula,
a není lásky, by v něm neplanula,
a není srdcí se vším citem svojím,
by netloukla v tom velkém hymnu tvojím!
    
Poeto Světe! Poetů jsi bohem,
a přec - jsi poetou jen všech poetů slohem.
A byť tvůj hymnus velký jako nebe,
co dáváš v něm? - vždy jen a jenom sebe!
A čtoucím nám byť nadšením už vzplály líce,
my cítíme: poeta cítil více!
Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu -
a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál tě bolu!



_________________________________________________________________________________________________
 9 - Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách 







_______________________________________________________________________________________________
 10 - Paprsku z Alkyony mé 






_________________________________________________________________________________________________
 11 - V pusté jsme nebeské končině





_________________________________________________________________________________________________
 12 - Všechny ty vířivé planety 


Všechny ty vířivé planety,
    s měsíci přílepky,
vylétly do světa širého
    ze Slunce z kolébky.
Všechny ty vířivé planety
    za svoji za dobu
slétnou zas ze světa širého
    do Slunce do hrobu.


_________________________________________________________________________________________________
 13 - Také to Slunce ohnivé 



 
_________________________________________________________________________________________________
 14 - Zem byla dítětem, myslela 


Zem byla dítětem; myslela,
ona že vesmíru pyšný střed
a kvůli ní Slunce i obloha
a celý širý Svět.

Přišlo jí také už poznání,
divně se chvěje jí srdce dnes
a je jí jak panence rozkvětlé,
když vešla v první ples.

Po sále hvězdy se chechtají:
"Velký svět není jí ještě znám,
však - hezounká, milounká panenko -
tys zato známa nám!
Na tebe my jsme už hleděly,
když bylas v poupěti drobný květ,
když rostla jsi do krásy - samý sen
a sobě celý svět!"

Měsíček čekal hned u vchodu:
"Panenko, žádám vás - ať tak dím -
za taneček první a poslední
a za ty mezi tím!"


_________________________________________________________________________________________________
 15 - Měsíček pěkný mládenec        




 
   Měsíček, pěkný mládenec,
    s jemně zářící lící,
    oblétá Zemi panenku
    jak holub holubici.

   Když ji hled jeho políbí,
    zvlní se ňadra její,
    oheň se vnitřní rozkypí
    a rty se žárem chvějí.

    Přece se věčně upejpá,
    ret její vždy zas chladne,
    stoudně si vede vpovzdálí -
    a Měsíc schne a vadne.

   Znej ty panenky jako já,
    budeš si vést jináče:
    ve dne se každá upejpá -
    a v noci blahem pláče.

   Panenka Zem po celou noc
    hledí k tvé slíčné tváři -
    k ránu je plno rosných slz
    jak dívčím po polštáři.








_________________________________________________________________________________________________
 16 - Báječně krásný to přec byl sen 




 _________________________________________________________________________________________________
 17 - Měsíček že je mrtvý muž? 



Měsíček že je mrtvý muž?

A jeho pilné zaměstnání
při svaté lidstva osvětě?
Pak není širém ve světě
nad takové skonání!

Chtěl bych, až jednou dokonám
- odpusťte hvězdné touze -
jak Měsíc svítit lidstvu dál -
tak dlouze - ach tak dlouze!



_________________________________________________________________________________________________
 18 - Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení 

Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení
den se s nocí střídá jak dvé mnichů,
jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze,
jen co mrtvých stráže na modlení.

Střídají se v svatém, hlubném tichu,
beze smavých červánkových hříček:
den tam neodvírá růžově svých víček,
náhle plane v plamenné své hrůze.
Jeho krok je němý, bez pospěchu,
nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,
nekráčí po bouřích s třesknou hudbou hromů -
mrtvol nemá dechu ani slechu.

Slunce žhavé v černém visí nebi,
dolů z něho střely ohně srší,
proudy ohně dolů z něho prší,
ohně okeán se dolů lije -
mrtvá půda příšerně se šklebí,
s žízní děsnou, zimničně horoucí
žhavé proudy ohně lokem pije.
 
Kdyby bylo oko tam živoucí,
jediné je sžehne slunce políbení,
ale není ta to oko - není!

A ta noc - to hrob v svém rozšklebení!
Bez rosy noc, jež by vandrovníku
perel do kadeří navěsila,
beze snů noc, jež by milovníku
milých kouzel srdcem rozesila.

Hvězd tam plno, plno v černém nebi,
kdož by sčítal vše je světlonoše!
ale všechny planou bez rozkoše,
bez hravosti, chvějné bez sladkosti,
svítí jako drobné bílé lebi,
jak když z černé země bílé svítí kosti.

Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!
Jedním dechem plamy v ledy tvrdí -
zima, zima, mráz až v báj rostoucí -
by tam bylo srdéčko kés vroucí,
v jednom trhlo by se okamžení,
ale není tam to srdce - není!

Měsíc mrtev. Siná jeho stále
tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,
jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.

Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,
světla slavně kolem něho víří -
Měsíčku, by bylo citného ti zoru,
dnem i nocí zřel bys na obzoru
vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.


_________________________________________________________________________________________________
 19 - Oblaky Země jsou synové tkliví 




_________________________________________________________________________________________________
 20 - Čím člověk já ve světů kruhu jsem? 
 (Mluvíval člověk:)

Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
Mně skromnost má jazyk víže, -
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.

Já Slunci a Siriu říkám "ty",
a ony? - Vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.


_________________________________________________________________________________________________
 21 - Jak lvové bijem o mříže 
(A mluví člověk:)




_________________________________________________________________________________________________
 22 - Seděly žáby v kaluži 


Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený
odvíral tvrdé lebi.
Vysvětloval jim oblohu,
líčil ty světlé drtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je "Světa krtky".

Pravil, že jejich hvězdný zkum
zvláštní je mírou veden,
dvacet že milionů mil
teprv jim loket jeden.

Tedy že, řekněm pro příklad
- věříme-li v ty krtky -,
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.

Rozmluvil se pak o Slunci
- žáby jsou divem němy -,
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.

Slunce že velmi slouží nám,
paprskovými klíny
štípajíc věčnost na rok a
směnkové na termíny.

O kometách že těžká řeč,
rozhodnout že to nechce,
míní však, že by nemělo
soudit se příliš lehce




Nejsou snad všecky nešťastny,
nejsou snad zhoubny všecky,
o jedné ale vypráví
sám rytíř Luběněcki:

sotva se její paprsky
odněkud k nám sem vdraly,
vskutku se v glinské hospodě
hanebně ševci sprali.

O hvězdách potom podotknul,
po nebi co jich všude,
skoro že samá slunce jsou,
zelené, modré, rudé.

Vezmem-li pak pod spektroskop
paprslek jejich světla,
že v něm naleznem kovy tyž,
z nichž se i Země spletla.

Umlknul. Kolem horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráči.

„Jen bychom rády věděly,“
vrch hlavy poulí zraky,
„jsou-li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!“



_________________________________________________________________________________________________
 23 - Že skály již Země plameny 

Že skály již Země plameny
v nezdolná pouta kují?
Vždyť já je zřím, ty plameny,
vrch Země poskakují!

Vidím je svítit po keřích
ve vonných růží tvaru,
slyším je v ptačích hrdélcích
klokotat v plném varu.

Děvčátko když si mlaďounké
ku prsoum mocně vinu,
cítím, že vinu ohně sloup
žhavý, až žárem hynu.

A když si lidstvu nahlédnu
do vzníceného oka,
do oka, jež jak hvězdná tůň
bájně jde do hluboka;

do oka, ježto v mžiknutí
rekovným ohněm zjásá,
volá-li voj svůj do boje
svoboda, pravda, krása;

v něž při slově lidsky šlechetném
vpryskne hned slzná něha:
cítím, jak vlastní plamen můj
vzhůru až k nebi šlehá.



_________________________________________________________________________________________________
 24 - Dík budiž vám, zlaté hvězdičky 





_________________________________________________________________________________________________
 25 - Vlast svou máš nade vše milovat! 
 


"Vlast svou máš nade vše milovat!"
to ve hvězdách zlatě psáno
a krasšího hvězdám nad zákon ten
zákona není dáno.

Proto má planeta slunce své,
jež k druhům ji měkce pojí,
a každý má hvězdnatý nárůdek
odvěkou oblast svoji.

Proto i kometa jiskrná
tak dlouze své tělo plouží,
že do světa zahnané atomy
po vlasti nazpět touží.






_________________________________________________________________________________________________
 26 - Vzhůru již hlavu, národe 


Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!

Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.

Troufám, že při té myšlénce
srdce ti povyskočí -
nuž - buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!

Jde to, ach jde! Jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru:
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!



_________________________________________________________________________________________________
 27 - Kdo měkkým je, ten bídně mře! 

 
Kdo měkkým je, ten bídně mře!
Aj, lide, vzhůru k nebi zrak:
velká ta světla - samý drak -
had hada-li nepozře,
drakem se nestane!

Boj, všude boj, kam oko zře!
I věčné slunce, chce-li žít,
musí se kolem s slunci bít -
had hada-li nepozře,
drakem se nestane!

Klam, v národech že láska vře!
Ach neposlouchej hravých vnad,
živ-li chceš být, buď lačný had -
had hada-li nepozře,
drakem se nestane!

 
_________________________________________________________________________________________________
 28 - Slunce je hvězda proměnná 



 
_________________________________________________________________________________________________
 29 - Měsíček mrtvý - budoucnost 



 

_________________________________________________________________________________________________
 30 - Děj Země je krátce jen vyprávěn 

 
Děj Země je krátce jen vyprávěn,
jak píseň se krátce skládá:
vylétla jiskřička z plamenu,
a zčernalá zpět zas padá.

A v jediném světem tom mihnutí,
v tom kratičkém jiskry plání
všecken si vyžije lidstvo boj,
ba všechno i milování.

Tak krátká to, kratičká písnička,
a může být ještě kratší,
veliký lidské je lásky bol
a několik slov naň stačí.

Snad stačila sloka by jediná,
snad jediné slůvko pouze,
do písně se to tak krátce dá -
a žije se to tak dlouze.


_________________________________________________________________________________________________
 31 - Zelená hvězdo v zenitu 





_______________________________________________________________________________________________
 32 - Myslím, že malý Měsíček 
 

 
Myslím, že malý Měsíček
poety měl jen malé,
naše že Země veliká
poety má již krále.
    Až i to Slunce obrovské
    života květ pokryje, -
    jaká tam budou srdce as,
    jaká v nich poezie!

Jací tam velcí tvorové,
jaké jich touhy vzdorné,
jaké v jich očích myšlénky
nezdolné, světoborné!
    Jaké tam citů záchvěvy,
    jaké tam v prsou běsy,
    jaký zas výblesk radosti,
    výskavé, šlehavé plesy!

Jaká tam slova hluboká,
jaká v nich nadšení záře!
Jaká tam bujnost mladých těl,
jaké tam oslnivé tváře!
    Jaké tam jasavé naděje,
    jaká tam lásky tíseň -
    chtěl bych za cenu života
    procítit slunečnou píseň!







_______________________________________________________________________________________________
 33 - Již vyznám se ze všech hříchů svých 





_______________________________________________________________________________________________
 34 - Promluvme sobě spolu 



Promluvme sobě spolu,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!

Kde rozvoj je, je boj - po světě boj je všude
a bez mrtvol zde nejsou přetvary,
i hudba sfér jen války píseň hude
a věčně v útok znějí fanfáry!
Ta slunce veškerá, než vojevodí,
se slunci kol titánské boje vodí
a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,
než šťastna, vítězna se domovině těší;
tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů
po nebes klenu hlubokém -
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!

A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,
ach celá Zem je mrtvých oudolí,
skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine -
kdo doved zde by sčítat mrtvoly!
Zde válka běsná. Z krve dravec tyje,
i slavík sladký v úkor jiným žije,
tvor tvora beře v plen i jeho celé žití
a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.
Co horou zde, to hromada je kostí,
co údolem, to šachta budoucnosti,
a čas v ni hází ve dnů běhu divokém
mrtvolu na mrtvolu -
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!

A člověk - člověk! Štědrá byla ruka,
jež ohně vrhla lidských do stanů, -
co srdce cit, to žhoucí lidská muka,
co myšlének, to lidstva katanů!
Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží,
svou krví nohu k strmé stezce klíží,
a napřed ví, než vrchu se doplazí,
že zchladlá Země všechen život zmrazí.
A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,
den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,
v den druhý štěstí prchá poskokem
a obě srdce letí v propast dolů -
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!



_______________________________________________________________________________________________
 35 - Přijdou dnové, léta, věky, věků věky. 


 
    Přijdou dnové, léta, věky, věků věky.
Kolem Slunce mdlobou hasnoucího
kroužit budou planet mrtvoly.
Země bude siná, tichá, němá.
    Dávno bude po všech lidstva synech -
v prach a jíní rozpadla se těla,
dávno bude po všech slávy činech -
touha někam v vesmír odletěla;
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno, dávno, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň -
všechen život v mraznou ztuhnul plíseň,
bol i radost v kámen ztuhly spolu.
    K příkrovnímu, lhostejnému nebi
povrch Země příšerně se šklebí,
Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.
Mrazný éter do povrchu pere,
šklebinou se k Země nitru dere -
Země puká tiše, nezapraská,
Zem se trhá tiše, beze zvuku,
Zem je němá, dožila svou muku. -
    Přejdou dnové, léta, věky, věků věky.
Šerou prostorou jak černá rakev
Země krouží slabnouc, slabnouc v letu,
jak když orel těžce postřelený
ve spirále děsně obrovité
dolů letí - letí - letí -
    Dopadne Země k Slunci zpět,
ze Slunce šlehne plamů květ
jak života na úsvitě,
a vzdálené hvězdy a širý Svět
zví, že se tu naposled - naposled
líbají matka a dítě.





_______________________________________________________________________________________________
 36 - Aj, tamhle dřímavých jiskerek 




 
_______________________________________________________________________________________________
 37 - Ty věčné hlasy proroků 







Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtvi budem,
nuž ano, ano, víme to -
my Světa nepřebudem!

Co rozkvétá, to odkvétá,
co vzešlo, zase chřadne,
a Zem i s lidstvem rozkvětlým
jak bílá růže zvadne.
                                           
Však proto smrti myšlénkou
my srdce nezbodáme!
My vyžijem a dožijem
a Světu příklad dáme!


 
Dřív Světa původ seznáme
a sil všech tajné zdroje,
dřív na dno časů sestoupnem
a sečtem světů roje!

Před žádnou, žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme!

My umřem, avšak dříve si
hrob vystelem slávou,
Svět celý musí nad hrobem
stát s obnaženou hlavou.





 
_______________________________________________________________________________________________
 38 - Až planety sklesnou k Slunci zpět 



Až planety sklesnou k Slunci zpět
a mrazem se Slunce rozskočí,
až drobty ty, smrtí poštvány,
si v divokou elipsu zabočí,
až pohřební, truchlý průvod ten,
pln hrůzy, prost života vděků,
se vesmírem dalekým promete
přes milion, milion věků;

až konečně někde v koutečku
se po letu dlouhém zastaví
a prášek z nás světů bývalých
se ve nový chaos rozžhaví,
až v chaosu tam boj plamenný,
boj titánský poznovu vzplane
a z plamenů žárných až nový svět
jak čarovný fénix zas vstane;

až na novém, kyprém světě tom,
boj ustoupí mladu životu
a luh bude samý barev smích
a háj plný sladkého šumotu,
až na světě tom zas vypučí
tvor se srdcem, se zpěvnou tísní:
pak snad zase drobounký atom můj
tam zazvoní kosmickou písní!




_______________________________________________________________________________________________
 Dodatek 

Obrázky převzaty ze stránky NASA

 V květnu 2009 na návrh své manželky Indíry, jejíž matka je Češka, vzal americký astronoaut Andrew Feustel sbírku básní Písně kosmické na palubu raketoplánu Atlantis při své misi k Hubbleovu kosmickému dalekohledu. Výtisk pak daroval v srpnu 2009 do muzea Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově u Prahy.